Proč se neshodneme?

Jedna poučka, kterou jsem si odnesl ze své psychologické praxe i ze života takzvaně obyčejného a denního, zní, že „ti kdo chtějí dělat něco dobrého, se méně shodnou než ti, kteří chtějí dělat něco zlého“.

Ono to nějak patří k věci, že ten, kdo se v psychologii zabývá vším špatným, má tendenci angažovat se také tam, kde se děje něco dobrého – kde se pomáhá, kde nepanuje sobectví, kde jsou lidé na sebe hodní. I já jsem se porůznu od dávných dob takhle angažoval a ona zmíněná zkušenost se mi vždy znovu spíše potvrzuje, než nepotvrzuje. Lépe řečeno potvrzuje se, až na některé výjimky – a těch si převelice vážím.

Musím ovšem připustit, že druhou stranu, tj. všechny ty mafiány a kořistníky a zloduchy, kteří skupinově a organizovaně páchají zlo, znám méně než organizace charitativní a bohumilé, a že mám tedy o nich možná lepší mínění, než si zaslouží. Oni totiž členové oněch zlých organizací s dětmi k psychologům nechodí, takže se s nimi profesionálně moc nestýkám. Jsem třeba až moc pod vlivem televizních kriminálek. Ale mám pro onen svůj psychologický postřeh i psychologické důvody. Že totiž ti mafiáni jsou přece jen pod větším tlakem na soudržnost a spolupráci, neboť jsou trvale v nebezpečí odhalení a potrestání, což dobrodincům přece jen v takové míře nehrozí. Že musí poslouchat svého nelítostného bosse, který by se s nimi jinak nepáral ani náhodou, že jim jejich činnost nekomplikuje svědomí, neboť jsou to psychopati (či dnes „anormální osobnosti“), že k jejich identitě patří zisk, ne však sláva (aspoň ne ta veřejná) – a našlo by se takovýchto důvodů jistě ještě několik.

Ale vraťme se ke vzájemným neshodám lidí v jádře hodných a dobrých, ba velmi dobrých, kteří navíc to chtějí dát i veřejně najevo. Proč ti se tak často neshodnou? A hádají se – a jsou na sebe nevraživí – a mění se v lid nehodné a nedobré a stejně tak se nerozpakují i veřejně to dávat najevo. Nejkrutější války bývaly ty náboženské, k nimž možno přičíst i ideologické, včetně etnických čistek. I dnešní teroristé si vybíjejí svou pomstychtivost na nevinných. Církve, které hlásají lásku k bližnímu, vždycky nejvíce pronásledovaly ani ne tak nevěřící jako vlastní odpadlíky – ty, kdo mají touž nebo snad jen nepatrně odchylnou víru, ale navenek ji praktikují po svém a jinak. Papež římský a patriarcha cařihradský se prokleli do horoucích pekel, přičemž ve věci víry šlo vskutku o maličkost. A doplatili na to oba. Nikoliv zřetelná a výrazná odlišnost, ale ta nezřetelná a nevýrazná vede nejspíše k nenávisti, zášti a k agresivitě.

To co se děje ve velkém na celosvětové scéně, to se v malém děje i v tom dobročinném společenském mikrosvětě. Ale proč právě tady více než jinde? Sám si myslím, že v základech a v hloubi a v podstatě jde o identitu. O identitu jednotlivce i skupiny. A poněvadž potřeba pozitivní identity je jednou ze základních psychických potřeb člověka a protože její hodnota vysoce stoupá, když ostatní základní psychické potřeby jsou uspokojeny, stává se velice citlivou otázkou právě pro ty, kterým se vede relativně dobře, kdo mají dost jistoty sami v sobě, kdo mají energie a citového fondu na rozdávání, a kdo tedy zákonitě vstupují na veřejnost v roli dobrodinců. K identitě dobrodince nutně patří náležité uznání a ocenění jeho zásluhy – zásluhy o jakékoliv blaho, od toho široce veřejného až po úzce individuální.

Mluvím o „citlivé“ otázce. Málokde jinde jsou totiž lidé tak na své dobré úmysly, na své dobré jméno, na svou čest, na svou společenskou prestiž – zkrátka na všechno, co k pozitivní identitě patří. A neméně citliví jsou ovšem na pomluvu, urážku, ponížení, ale také na nekalou konkurenci, klacky pod nohama, nevstřícnost a nepochopení vyšších a nižších míst, nebo i jenom na pouhou blízkost něčeho, co ohrožuje jejich dobročinné ambice. Jakoby více než kdo jiný už předem věřili, že jim někdo chce jejich dobré dílo kazit.

A co z toho plyne? Že tohle není zrovna nejlepší základna pro jakoukoliv spolupráci. A naopak, že je to úrodná půda pro rozmíšky a neshody, mnohdy v podstatě docela malicherné, které však mohou přerůst do rozměrů obrovitých. (Jako ty konflikty náboženské.) Vždycky znovu mě překvapuje (a vždycky znovu sám pro sebe si musím zopakovat psychologické poučky o identitě), že ti hodní lidé, co chtějí tolik toho dobrého udělat, přijmou za své psychologicky zcela prostoduchou a primitivní taktiku obrannou i útočnou. Najednou v zájmu (své) spravedlnosti a (své) dobré věci vytáhnou do boje, aby vskutku porazili, znemožnili, zostudili a z dobročinné scény sprovodili protivníky, kteří jsou zpravidla stejně hodní a kteří stejně tak mají identitu dobrodinců. Proto také jedni o druhých dobře vědí, kde má kdo citlivá místa, a dovedou pěkně cíleně jedni druhé urážet a dělat si vzájemné naschvály. A neustupovat a nedat si nic líbit! Hájíme přece dobrou věc! To musí přeci každý uznat! Klacek proti klacku!

Abych byl konkrétní, ono se skutečně stává, že jedna dobročinná organizace je ochotna dát k soudu tu druhou, která pracuje stejně dobročinně v téže oblasti, aby bylo uznáno výhradní právo na dobročinnost té první a té druhé aby byla dobročinnost prostě zakázána. A ta druhá je ochotna dát na oplátku k soudu tu první, protože byla pošlapána její čest a spravedlnost světa.

Tato přecitlivělost, nedůtklivost a žárlivost dobročinných jedinců a institucí je ovšem známkou slabosti jejich identity. A jak víme, slabost se neléčí, ta se překonává posilováním! Kdybych mohl poradit a kdyby mě někdo poslouchal (na což si zrovna moc velkou naději nedělám), zvolil bych trochu zvláštní (staronovou, leč lidu obecnému těžko pochopitelnou) taktiku. V takových válkách se totiž nevyhrává. Vlastní chování se zdá vždycky přijatelně „vysvětlit“ a vina se vždycky najde na druhé straně, i kdyby to byl třeba jen „urážlivý povýšený postoj“ nebo že „pomoc je nabízena netaktně“. Ke spolupráci je v takových případech daleká cesta.

Prvním krokem na dobré cestě je však dosažení vzájemné tolerance. A jak na to? Neoplácet zlé zlým! Neurážet, nehájit se, neargumentovat – ustoupit natolik, aby druhá strana neměla pokud možno proti čemu bojovat! Vím, že to zní oběma stranám konfliktu jako absurdní nesmysl. (Však to znáte z rozvodových sporů.) Myslíte to vážně? Oni na nás s klackem a se žalobou a my na ně v rukavičkách? Vždyť to by nás měl každý za blázna! „Ano,“ odpovídám, „je to bláznovství. Ale jen z toho prostoduchého primitivního pohledu. Může to však být i ten první, rozhodující a daleký krok (jako těch sedm mil v pohádce) na dobré cestě.“ Chování je to nečekané, překvapivé, podivné, nesmyslné – ale v tom je právě jeho síla. Všechny útoky, které od této chvíle na nás míří, všechny klacky, kameny a bláto, to všechno letí kamsi do vzduchoprázdna. Nemá to žádnou odezvu. Pak ovšem i všechny ty útoky, klacky a kameny sami o sobě vypadají nesmyslně – a tato nesmyslnost se přenáší i na ty, kdo nesmysly produkují. Takže toho raději nechají.

A vůbec neprohráváme! Žádný strach! Samozřejmě, zrušit se nedáme – ale dál děláme to své a děláme to dobře. Neprovokujeme, ale také nepodlézáme. Jsme partnerem s čistým hledím a s čistýma rukama – a s takovým se vždycky lépe jedná, než má-li pořád klacek v ruce.

Teprve když jsme udělali tento „bláznivý“ a „nesmyslný“ první krok, otvírá se nám cesta k tomu druhému sedmimílovému, jímž je spolupráce. A dál už je to pak něco docela jiného!

No a teď jsem zvědav, jestli mě někdo bere opravdu tak vážně, jak vážně to myslím.